Historie Samojeda
Historie Samojedové, tak se dříve říkalo etnické skupině kočovných Něnců, která se řadila mezi historicky vymřelé národy Eurasie. Velmi málo se vědělo o jejich původu a kultuře. Také o způsobu jejich života se šířily nesprávné informace. Až novější archeologické a etnografické výzkumy poskytly informace o původních asijských národech, mezi něž patřili právě i Něnci. Sídlili na hranici Evropy a Asie, přesněji mezi Bílým mořem a Jenisejem. V jižních částech této oblasti používali bílé, černé, hnědé i vícebarevné psy při pastvě sobů. V severních částech byli tito psi čistě bílí, měli vlídnou povahou a byli využíváni jako psi lovečtí a saňoví. Samojedové byli mezi severskými kočovnými skupinami (nomády) výjimečný národ z důvodu jejich velmi dobrého vztahu ke svým psům. Něnci se dodnes živí převážně lovem a rybolovem, zároveň chovají i soby. Na rozdíl od jiných zdejších nomádů je využívají hlavně jako tažná zvířata, tedy nejen na mléko a maso. Něnci chovali především pastevecké psy, hlídali jim stáda sobů, příležitostně pomáhali při lovu a výjimečně je zapřahali do saní. Svých psů si vážili, používali je nejen k práci, ale psi s nimi obývali i jejich příbytky (chooms), velké stany ze sobí kůže. Spali s nimi pod sobími přikrývkami, zahřívali nejen děti, ale i dospělé. Děti si směly hrát se štěňátky a pokud se z nějakého důvodu o ně fenka nemohla starat, péči přebraly ženy. Samojedové považovali své psy za rovnocenné členy rodiny, často odmítali prodat je cestovatelům, kteří postupně začali pronikat na jejich území. Tímto lze vysvětlit důvěřivost psů a jejich dobrý vztah k lidem, který v psech přetrval až do současnosti. Samojedové využívali svých psů také na kožešiny. Většinou se jednalo o psy agresivní, slabé či jinak nevhodné k dalšímu chovu. Tímto způsobem si vlastně nevědomky sami řídili chov a další vývoj svých psů. Pro další rozmnožování vybírali jen jedince s přátelskou vyrovnanou povahou, psy silné a vytrvalé. Původ plemene se datuje údajně do období před 35 tis. lety, čímž se řadí mezi nejstarší rasy psů. Samojed má prý mnoho charakteristických znaků prehistorického psa. Postupně se vyvinulo silné a odolné plemeno, věrně milující a oddané svému pánovi a jeho rodině. Pro tyto vlastnosti získali oblibu ve střední Evropě už první samojedi (někdy používán název samojedský špic), kteří se objevili koncem 19. století. Samojedi (ne vždy čistokrevní) se účastnili prvních expedic do Arktidy i Antarktidy. Tehdy se o nich tvrdilo, že plemena saňových psů sice pracují pro člověka, ale samojedi pracují s člověkem, což bylo na dlouhých a nebezpečných cestách nejdůležitější. Je pravda, že samojed není ve spřežení tak silný jako aljašský malamut nebo eskymácký pes, ani není tak rychlý jako sibiřský husky. Je ale velmi vytrvalý, pracovitý a věrný. Právě s tímto psem dosáhl Amundsen jako první Jižní pól. Když se tento velký, stále se usmívající, bílý pes dostal v roce 1889 do Evropy, přesněji řečeno do Velké Británie (díky „zakladateli“ plemene Ernestu Kilburn-Scottovi), stal se v krátké době velmi populární. Do Anglie si s sebou Kilburn-Scott přivezl hnědého psa se jménem „Sabarka“. Později si dovezl krémově zbarvenou fenu jménem „Whitey Pečora“ ze západní oblasti Uralu a sněhobílého psa „Musti“ ze Sibiře. Těchto několik psů, společně se psy přivezenými dalšími výzkumníky, bylo základem chovu západního typu samojeda. První standard byl sepsán v Anglii v roce 1909. Zanedlouho vypukla doslova horečka mezi chovateli a příznivci psů i v USA. Tím se stal samojed prvním uznaným plemenem saňových psů ve vyspělých západních zemích.